Obyvatelé Gwynu:
Kvílivá harpyje:
Velmi vzácnou bytostí, která se jen ojediněle vyskytuje na Gwynu, je Kvílivá harpyje. Je to okřídlený tvor s hustými černými vlasy, které dotvářejí jeho hrůzný vzhled spolu s velmi ošklivou tváří staré ženy. Celé tělo od pasu nahoru je pak nahé a nehezky vrásčité. Místy mohou být na kůži i různé mokvající boláky a vředy. Křídla a tělo směrem od pasu dolů potom zakrývá černé opeření. Nebezpečné spáry zdobí harpyjiny ruce i nohy. Většinou obývají opuštěné staré věže nebo nejvyšší patra zřícenin hradů. Občas Obvykle zde nejsou sami, ale mají společnost 1k6 dalších harpyjí. Odtud se také po nocích line jejich naříkající zpěv, který připomíná kvílení větru. Tím k sobě lákají mnohé neopatrné poutníky s lehkým spánkem. Takového člověka pak harpyje nechají přijít blíž a potom jej napadnou. Poletují kolem kořisti a snaží se jí vyškrábat oči svými ostrými pařáty nebo prokousnout hrdlo. Pověry mnoha národů říkají, že zahlédnout v dáli harpyji znamená smůlu a spatřit harpyji ve snu dokonce smrt.
Gwynští skřeti:
Málokdo ví, že skřetí národ pobývá i na Gwynu. Tento druh je ještě o něco menší než jeho příbuzní, které na Gwynu nenaleznete. Jedná se o groteskní velmi nepovedenou napodobeninu ošklivého malého člověka. Gwynský skřet je charakteristický svým šedobílým zabarvením pokožky. Na výšku může dorůstat až 1 sáhu, většinou však chodí v předklonu a při běhu si pomáhají rukama. Skřeti jsou samotní velmi slabí a tuto svou zranitelnost si i přes svůj nepříliš bystrý úsudek uvědomují. Proto se sdružují do velkých tlup, které jim poskytují ochranu a bezpečí. Jsou známí spíše mezi trpaslíky než lidmi. Říká se jim podzemní národ a jsou pověstní svými úskoky a zákeřností. Sídlo tlupy je většinou nějaký pelech blízko podzemní vody. Odtud vyrážejí na své výpravy podzemím. Pokud ve svém podzemním světě narazí na cizince, potom na něj ze zálohy zaútočí. Při boji využívají momentu překvapení a početní výhodu. Necítí potřebu bojovat čestně natož až do úplného konce. Pokud se pro ně boj vyvíjí špatně tak prchají. V případě nouze se nemusejí živit jen masem, ale i chytáním podzemních ryb a seškrabáváním různých plísní a mechů z podzemních stěn.
Hlubinný červ:
Hlubinní červi jsou nevítaní vetřelci především v dolech na Runové oblázky. Jsou to nehezky vypadající slizcí tvorové s dlouhým bílým tělem různé délky a odpovídající šíři. Nejčastější jsou exempláře o délce 2 sáhů a šířce stehna dospělého muže. Jeden z konců jejich těla je zakončen hlavou s poměrně velkým otvorem na polykání kořisti. Celé dny tráví čekáním na svou oběť. Ucítí-li červ, že se někdo nebo něco blíží, srazí své tělo k sobě a potom jej prudce vymrští, čímž vyskočí podobně jako delfín z vody. Při skoku vychrstnou na nepřítele proud černé mazlavé kapaliny, která jej ochromí a začne pomalu rozkládat. Potom na něj dopadne a snaží se jej zcela pohltit. Při velikém zamoření dolů Hlubinnými červy je nutno naleziště vyčistit nebo zcela zavřít a zapečetit. Tato stvoření mají instinktivní strach ze slunce a proto se nevydávají na povrch. Sluneční svit je pro ně byl smrtelně nebezpečný a dokázal jim udělat ošklivé popáleniny. Vzhledem k nynějšímu stavu povrchu je ale jejich strach neopodstatněný.
Krysy:
„Už minule jsem si slíbil, že do díry jako je Gorwest nevlezu. Na mě je tu prostě moc krys. Ale nečekal jsem, že když si koupím pokoj v místním pajzlu, přídavkem dostanu celou rodinu týhle verbeže v matraci od postele. Člověk ani neví, jestli ho na těchhle potvůrkách, znepokojuje víc to, jak si ho divně prohlížej nebo ten hroznej hlad, který jim z těch černejch korálovejch oček jenom čiší.... myslím že nikdo nikdy nechtěl bejt sežranej zaživa.“
Krysy jsou nejspíš nejrozšířenějšími obyvateli Gwynu. Jsou všude, ve starých skladištích, městských kanalizacích, i v opuštěných městech uprostřed pustin. Mohlo by se zdát, že krysy jsou všudypřítomné a je to pravda. Jsou nejspíš nejrozšířenějšími obyvateli Gwynu. Během zničujících válek lidí s elfy se jim velmi dařilo. Jako všechna zvířata i ona v sobě mají kousek Morosse, které je pozměnilo. Proto se vyskytují jak malé, tak i větší, které mohou měřit v kohoutku jako středně velký pes. Znepokojující je také sledovat jejich pronikavou inteligenci, která byla po nakažení Morem z mrtvých těl elfů a lidí znatelně vylepšena.
Pavouci:
"Slyšíš ho, už zase křičí ze spaní. Jestli to takhle půjde dál, vůbec se nevyspím" řekl felčar svému kolegovi.
"Kdo to vlastně je Talme?"
"Nevím, ohniví rytíři ho tu nechali před třemi dny. Našli ho v zámotku, když čistili Falias od pavouků.“
„Možná si myslí, že tam ještě je..."
Pavouci jsou v pustinách také poměrně rozšíření, můžete v nich najít stará opuštěná města zcela skrytá v síti odporných pavučin. Pavouci samotní jsou jako zosobnění těch nejtemnějších nočních můr. Vyskytují se v mnoha podobách, některé exempláře mohou dosahovat i výšky kolem jednoho sáhu, mnohem běžnější jsou však o něco menší pavouci. Jejich jed je smrtící a dokáží člověka nakazit zvířecí verzí Morosse, která je pouze smrtelná. V pavoučích doupatech nalezlo smrt mnoho nájezdníků i proměněnců a někteří z nich, zabalení v pavoučích zámotcích, čekají na smrt velmi dlouho…
Zlobři:
„Zlobři? Co o nich jako chcete vědět? Vždycky se nějakej vodněkud vynoří a já jsem tady, aby už nikam dál nedošel. Já a moje kladivo...“
Zlobři na Gwynu byli dávno před jeho osídlením lidmi a vlastně i všemi ostatními. Jsou to tvorové samotné země. Nejspíš stvořeni z kamene, kterým se po své smrti opět stanou. Kdysi, ještě před válkou měli své bratry, stromový národ, který však dávno zmizel spolu s mnoha dalšími druhy. Vypadají jako zavalité, asi dva sáhy vysoké napodobeniny lidí. Z malé hlavy jim po stranách trčí dva masivní rohy, ale někteří jedinci mají jeden nebo oba ulomeny. Po ruce mají vždy kyj nebo jinou primitivní zbraň. Jsou velmi útoční, necítí žádná pouta k jiným rasám a zabijí cokoliv. Nemají potřebu se srocovat do větších skupin, většinou jsou to samotáři. Mají vlastní řeč, která zní jako velmi hluboké hlasité huhlání a mručení. Jedna věc je na nich zajímavá, bojí se slunce. Pokud jsou přímo vystaveni jeho paprskům, za hlasitého řevu se rozpadají na prach. Jenomže po Nebevzetí je slunce na velmi málo místech…
Pustinní vlci:
Pustinní vlci ve většině oblastí, které byly dál od zamořených míst přežili a teď se jim daří dobře. Jsou větší a mohutnější než původní druh před vypuštění Morosse, patrně díky tomu, že z mrtvých těl se také nakazili Morem. Průměrný pustinný vlk má v kohoutku asi 160-170 coulů a mívá zpravidla černou srst. Stejně jako klasičtí vlci se sdružují do smeček okolo 10 – 25 vlků, kterou vede dominantní samec. Smečka pak loví na svém teritoriu, běžně se jedná o poměrně rozsáhlou oblast ve vnějších pustinách. Na skupinu více lidí obvykle neútočí, pokud nemají veliký hlad. Zpravidla si vybírají slabší a osamělé oběti, které několik dní sledují a nakonec zabijí. Také tito vlci mají veliký strach z ohně, před kterým většinou prchají a na poutníky sedící kolem něj nezaútočí. Většinou…
Divocí psi:
Jedná se o psy, kteří přišli o své pány během řádění Morosse, vůči kterému jsou odolnější a dostaly se do pustin. Aby přežili a byli schopné konkurovat bestiím z pustin, spojili se do smeček. Ty jsou podobné těm vlčím. Psi mívají různě zbarvenou srst od šedivé po černou. Obvykle jde o různé kombinace těchto barev. Díky nakažené potravě jsou větší a odolnější, ale přesto ještě nedosahují velikosti vlka. V kohoutku mohou mít od 70 - 40 coulů. Smečky divokých psů mívají kolem 20 – 35 jedinců, kteří táhnou krajinou a hledají potravu. Bývají tvořeny psi různých ras a vedeny dominantním jedincem. Často mohou doprovázet Vlkojezdce a žít s nimi v jednom doupěti. Pokud mají hlad, člověka napadnou a odváží se i do zničených měst na rozdíl od vlků.
Horský troll:
„Trollové. Tupí trollové. Jak já je nesnáším. Pokaždé když procházím horami, začnou po mě házet kameny.“
Troll horský je největší a nejnebezpečnější odrůda této rasy. Žije v okolí Hraničních hor, které oddělují Sedmijezeří od zbytku Gwynu. Většina horských trollů je zavalitá a velmi neohrabaná. Jejich kůže mívá šedivý odstín a z hlavy jim visí chuchvalce dlouhých černých vlasů. Tito tvorové jsou pověstní svou obrovskou silou a násilnou povahou. Také jsou známí pro svou nepříliš bystrou mysl. Chovají se útočně a nepředvídatelně. Jejich inteligenci možno přirovnat k malému dítěti, které ničí to, čemu nerozumí. Trollové se obvykle dorozumívají mručením a různými druhy skřeků, které můžeme považovat za primitivní jazyk. Jejich doupata jsou povětšinou přírodní jeskyně poblíž stezek či průsmyků. Všude tam, kde chodí dostatek živé potravy, ve které nejsou vůbec vybíraví. Jsou to nevítaní strážci cest, kteří se ovšem dají uplatit kusem voňavého šťavnatého masa.
Lesní troll:
Tento druh trolla vznikl pravděpodobně kdysi dávno, když se skupinka horských trollů zatoulala hlouběji do Sedmijezerských nížin. Nejspíš to bylo kvůli nedostatku potravy, kterou zde opět nalezli. Divočina jim poskytla vše co potřebovali a proto zde už také zůstali. Postupem času se jejich těla přizpůsobila životu v lesích. Nyní jsou menší a rychlejšími než jejich horští bratránci. Jejich pokožka také doznala mnohých změn. Stala se jemnější a dostala mírně nazelenalý odstín, který jim pomáhá maskovat se v hustém podrostu. Velmi zajímavá je nově nabytá schopnost regenerace. Jedná se o velmi rychlé hojení různých poranění, které by snad lesní troll mohl utrpět. Život v Sedmijezerských hvozdech se na jejich povaze za ta léta vůbec nepodepsal. Stále jsou velice útoční a nebezpeční. Oproti svým horským příbuzným, kteří jsou spíše samotářští se lesní trollové drží v menších loveckých skupinkách. Takovéto tlupy potom s oblibou přepadávají obchodníky projíždějící skrze divočinu.
Počet poutníků online:
Už nás navštívilo: